. Press

The Wire - Scattered silence or PDF version (UK)

Radio Silence / Radio Noise Birgit Ulher’s Acoustic Materialism
by Johan Redin
, originally in Nutida Musik (No 2, 2011)
original article in swedish

Birgit Ulher - Interview Le son du grisli (France)

Audiovizuální svět Birgit Ulher, by Petr Slaby (Czech)



Audiovizuální svět Birgit Ulher

by Petr Slaby

Trumpetistka a v neposlední řadě hráčka na rádio, reproduktor a objekty Birgit Ulher se narodila v roce 1961 v Norimberku a od svých jednadvaceti let žije v Hamburku. Vystudovala výtvarné umění, kterému se stále věnuje a můžete se s ním setkat na řadě obalů jejích cédéček v podobě abstraktních fotografií či obrazů. Její hra bývá označována jako „otevřená, štípavá, granulární a multifonická“ a mnohdy svůj hlavní nástroj nejrůzněji preparuje. V průběhu své hudební kariéry vystupovala mimo jiné na mnoha festivalech věnujících se experimentální hudbě, v posledních letech době například na Teni Zvuka v Sankt Petěrburgu, Tsonami ve Valparaisu v Chile, Perspectives ve Västeras ve Švédsku, Altera v Neapoli v Itálii a v USA třeba na Sonic Circuits ve Washingtonu D.C. a High Zero v Baltimore. Letos měla premiéru na katarak festivalu v Hamburku její kompozice Splitting 21, při níž ji doprovázel dlouholetý spolupracovník na poli svobodné improvizace, violoncellista Michael Maierhof, vyšlo ji CD Stereo Trumpet, kde ji v pravém kanálu kontruje argentinský trumpetista Leonel Kaplan a v listopadu se chystá také na velké turné po Mexiku. Recenzi na její dvě předchozí CD Live at Teni Zvuka (s Iljou Bělorukovem a Andrejem Popovským) a Araripepipra (s Gregorym Büttnerem) si můžete přečíst na serveru HIS Voice z 1. 12. 2014. Právě se zvukovým mágem Büttnerem se představila v Praze loni v Divadle Kolowrat v rámci koncertu Pražského improvizačního orchestru. Tam jsme se potkali osobně poprvé a od té doby jsme neustále v korespondenčním styku, z čehož nakonec vyplynul následující rozhovor.

Jaká je tvoje první hudební vzpomínka?

Písně mé matky, kterou doprovázel můj strýc na akordeon na rodinných slavnostech. Naneštěstí si nevzpomínám, jaké písně to byly. Vlastně mám ještě ranější vzpomínku, jak sedím před gramorádiem s uchem těsně u bedny. Ale nemám ponětí, jaký program jsem poslouchala.

Původně jsi studovala výtvarné umění a pak ses začala věnovat převážně hudbě. Jak jsou tyhle dvě věci dnes pro tebe propojeny?

Vždycky to bylo více či méně propojené. Než jsem se dostala k plně improvizované hudbě, tak jsem hrála free jazz. A free jazzu jsem se dostala od abstraktního expresionismu a malířství té doby, což mi připadá jako podobný postup. Materiál jako počáteční východisko je něco, co znám z výtvarného umění. Důležitost materiálu a zacházení s ním a mé prostorové myšlení pochází odtud. V průběhu posledních let jsem vytvořila několik konceptních kusů, které jsou propojeny s výtvarnem různými způsoby – některé mohou být podkladem pro zobrazení a na druhé straně jsou tu mé grafické partitury, které jsou zároveň výtvarným dílem, které může stát samo o sobě. A stále mne zajímá současné umění a když jsem na šňůře, tak často chodím na výtvarné produkce, což je vždycky inspirativní. Také jsem spolupracovala s animátory jako jsou Allora + Calzadilla nebo Bill Hsu, u něhož velice oceňuji jeho neilustrativní přístup. Nedávno jsem také vytvořila kus pro trubku, rádio, reproduktor, objekty a pásek pro videoinstalaci Petry Bachmeier a Seana Gallero, kterou budu hrát zanedlouho v Chicagu.

V hudbě ti vyhovuje spíše sólová práce nebo hraní ve dvou, ve třech? S kterými nástroji se ti nejlépe spolupracuje?

Nejraději hraju s perkusemi, elektronikou a kontrabasem. Především elektronika je pro mne velmi inspirující pro rozvíjení nových zvukových možností hry na trubku. Ale vlastně je pro mne důležitější přístup jednotlivých muzikantů, než na co hrají. Ve spolupracích je pro mne nejdůležitější spontaneita, ale nedávno jsme s Luciem Capecem udělali i zcela konceptuální věci. V mé sólové tvorbě je výchozím bodem koncept, s ostatními muzikanty preferuji spontánnost, i když v posledních letech jsem stále více otevřena i konceptům.

Hrála jsi se spoustou muzikantů. Kteří pro tebe byli nejdůležitější nebo nejzajímavější a proč?

Zpočátku jsem hrála free jazz, ale záhy jsem se začala poohlížet po jiných možnostech, protože pro trubku je free jazz po nějaké době poněkud limitující. V té době jsem začala poslouchat a hrát s britskými improvizátory jako je Roger Turner a Tim Hodgkinson (později John Edwards, Rhodri Davies atd.), kteří mi otevřeli nové obzory a možnosti. Byla jsem uchvácena jejich dynamičností a precizností.

Jak jsi se s nimi seznámila?

Pozvala jsem je na festival nazvaný Real Time Music Meeting, který jsem organizovala deset let. Později jsem založila trio PUT s Rogerem Turnerem a Ulrichem Phillippem a v roce 2000 jsme natočili společné CD Umlaut. S Timem jsem se potkala v European Improvisation Orchestra, kam jsme byli oba přizváni a hráli jsme tehdy v Londýně a Hamburku. Ovšem nebyli to jenom oni, kteří mi otevřeli nové hudební horizonty, byla to celá ta britská improscéna. Bylo v ní mnohem víc prostoru než ve free jazzu a netlačilo se v ní tolik na pilu. Hlasitost nebyla vždycky naplno, takže bylo možno více diferenciovat jednotlivé zvuky. Kromě Tima a Rogera jsem poslouchala spoustu dalších, třeba Johna Stevense, Phila Mintona nebo Johna Butchera. Byly v tom podobné tendence jako u Globe Unity Orchestra nebo Art Ensemble of Chicago, akorát ti měli velice odlišný přístup a jiné zázemí. Velký vliv na mne měl Bill Dixon, protože se výrazně odlišoval od ostatní free jazzových hráčů a jeho hra byla velmi prostorová. Uvědomění si významu prostoru mezi zvuky bylo nejdůležitější odhalení poté, co jsem hrála free jazz. Všechny vlivy, které jsem zmiňovala mi dávaly tohle povědomí, přičemž nemohu nevzpomenout Johna Cage, Christiana Wolffa, Earle Browna a Mortona Feldmana.

Jaká byla hlavní idea festivalu Real Time Music Meeting?

Hlavní myšlenkou bylo vybudovat fórum pro improvizovanou hudbu a mezinárodní výměnu. Pozvali jsme vždycky deset až dvanáct muzikantů a ti spolu hráli v různých formacích po dobu dvou dnů. Festival jsem organizovala od roku 1992 do roku 2002, první léta společně s Wolfgangem Ritthofem, později sama. V roce 2002 jsem to musela ukončit, protože situace financování v Hamburku se dramaticky změnila a všechny zdroje byly seškrtány.

Co tě rozvíjelo dál?

Moje dlouhodobá spolupráce s Ute Wassermann, Christophem Schillerem, Heinerem Metzgerem a Gino Robairem je důležitá a zajímavá z mnoha důvodů. Vokál Ute má podobný zvukový slovník, který perfektně koresponduje s mými zvuky trubky a stejně tomu je tak se spinetem Christopha Schillera. Hrát s Ginem je vždycky zábava, mám ráda jeho rozradostněný přístup k modulárnímu syntezátoru a perkusím a jeho překvapivé zacházení s materiálem. Velice podobnou hudební řeč máme také se saxofonistou Heddym Houbakerem.
Protože v Hamburku není tolik zajímavých muzikantů (minimálně na poli, které zajímá mě), tak jsem velice šťastná, že mohu hrát s „stark bewölkt“ kvartetem s Heinerem Metzengerem, Gregorym Büttnerem a Michaelem Maierhofem. Snažíme se kombinovat svobodnost improvizované hudby s muzikantskou precizností. Také organizujeme koncertní sérii pod tímto názvem, kde je obsažena komponovaná, improvizovaná a elektronická hudba.

Jak bys vysvětlila výraz stark bewölkt?

Zataženo – velmi oblačno. Když posloucháte zprávy o počasí týkající se Hamburku, tak je to nejpoužívanější termín. Bez ohledu na roční období.

Jak ses potkala s Čechodánem Martinem Klapperem?

Poprvé jsme se potkali v European Improvisation Orchestra. Vystupovali jsme s ním na několika koncertech v Kodani a na Warsaw Autumn. Protože se mi jeho hudba líbila, navrhla jsem, abych utvořili trio s kontrabasistou Jürgenem Morgensternem. Udělali jsme společně pár koncertů a natočili CD Momentaufnahmen.

Co tě přivedlo k vystoupení s Prague Improvisers Orchestra a jak se hraní s PIO liší od hraní s EIO?

Už nějakou dobu jsem byla v kontaktu s Petrem Vrbou a Georgem Cremaschim a oni mi vyprávěli o svém projektu. To mě okamžitě zaujalo a jakmile jsem plánovala s Gregorym Büttnerem cestu do Prahy, rozhodli jsme se naše duo do orchestru zapojit. Největší rozdíl je v tom, že PIO pracuje hodně s dirigovanou improvizaci, zatímco v EIO používáme většinou různé koncepty navržené jednotlivými členy.

Jaký je tvůj hudební nebo vůbec životní sen?

Bylo by skvělé trávit víc času prací na své hudbě než spoustou organizování a výukou. Kromě koncertování mě totiž živí i lekce hraní na trubku. Ve skutečnosti mě učení většinou baví, ale stejně mě to rozptyluje od vlastní práce a také raději vyučuji improvizaci než normální lekce. V posledních letech jsem měla nějaké dílny a přednášky, které jsem si opravdu užila. Přála bych si dělat víc takových věcí, i když si vlastně myslím, že improvizace se nemůže vyučovat na workshopech, ale může to být určitá inspirace. Bylo by báječné mít možnost se koncentrovat na svou práci bez finančních problémů alespoň pár měsíců v roce. Obecně bych chtěla mít víc času k objevování nových možností třeba na poli hackingu a elektronické hudby.


Další doporučená diskografie:

Birgit Ulher + Ernst Thoma: Slants (Unit Records, 2003)
Ute Wasserman + Birgit Ulher: Kunststoff (Creative Sources, 2003)
Birgit Ulher + Gino Robair: Sputter (Creative Sources, 2005)
Birgit Ulher + Damon Smith + Martin Blume: Sperrgut (Balancepointacoustics, 2005)
Birgit Ulher + Lou Malozzi + Michael Zerang: Landscape: recognizable (Creative Sources, 2005)
Nordzucker (= Birgit Ulher + Lars Scherzberg + Michael Maierhof): 500 gr (Creative Sources, 2005)
Mazen Kerbaj + Birgit Ulher + Sharif Sehnaoui: 3:1 (Creative Sources, 2008)
Lucio Capece + Birgit Ulher: Choices (Another Timbre, 2011)
Myelin (= Birgit Ulher + Heddy Boubaker): Axon (Intonema, 2011)
Christopher Schiller + Birgit Ulher: Kolk (Another Timbre, 2012)

bio | concerts | groups | cd's | works | press | photos | audio / video | contact | links