Orynx-Improvandsounds

Benoît Cancoin, contrebasse et Birgit Ulher, trumpet, radio, speaker, objects. Ha ! Les sourdines improbables de Birgit Ulher. Sept pièces improvisées dont l’écoute via le compact disc se trouve contextualisée par des techniques d’enregistrement spécifiques. Ces deux musiciens travaillent essentiellement le son, les textures, le mouvement des fréquences, un dosage minutieux du jeu (frottements pour l’un, souffles bruissant dans l’embouchure, grésillements radio, …) pour créer un univers hanté, où un seul fragment vibratoire instrumental est soumis à de nombreuses variations infimes, minimes, délicates… anodines mais réelles car clairement perçues. Une philosophie radicale du son musical, du détail sonore minuscule, des articulations de timbres rares qui explosent comme des bulles de savon dans l’espace. Une chose est sollicitée ici : l’écoute. Murmures, bourdonnement, drones, apparente insignifiance insigne du signifiant. Le rythme est contenu entre un fragment de silence avant l’instant précis d’un son rare tiré du tube pressuré et/ou la corde tendue et frictionnée et son éclatement, sa vibration, le geste de la joueuse / du joueur. Quand on presse le débit les deux voix s’agrègent… la tension décolle ou subitement disparaît.

Jean-Michel van Schouwburg, orynx-improvandsounds.blogspot.com

Bad Alchemy

BIRGIT ULHER & BENOIT CANCOIN Electric Green (Blumlein Records): Tonmeisterlich aufgenommen von Blumlein-Macher Andrew Levine in der Kapelle 6 am Ohlsdorfer Friedhof, erklingen hier, in Klangfarben wie Neapel- und Cobaltgelb und Meer- oder Quietschgrün: der Kontrabass von Cancoin, einigen vielleicht bekannt vom Uliben Duo mit Ulrich Phillipp oder vom Quatuor Brac, und, seitens von Ulher, Trompete, Radio, Speaker & Objects. Was sich da also unter kurzen und fadenscheinigen Saitenkratzern und denkbar unblasmusikalischen Trompetenpustern auflöst wie Brausepulver in der Spucke von Oskar Matzerath, ist alles andere als Grau in Grau. Dafür reizt diese Synästhesie, dafür prickelt dieses spuckige Zirpen zu sinnlich. Diese Töne frisst man aus der Hand, leckt sie vom Bauchnabel einer bebenden Maria. Cancoin und Ulher spielen so ein Beben, er helldunkel sägend, hechelnd, wixend, sie helldunkel brodelnd, gurrend, die Luft durch die Zähne ziehend. Ein Kinderspiel, weitgehend jugendfrei. Gefolgt von einem ebenso unschuldigen, summenden, in sich changierenden Bogenstrichhalteton zu girrenden und überblasenen oder auch gepressten, leicht schmatzenden Lauten am Mundstück. Dem entlockt Ulher auch abrupte Krakel, vielsagende Kürzel. Oder drückt sie sie auf, als platzende Schmatzer, als kuriose Intimitäten? Ihr Partner stenographiert dazu mit dem Kratzebogen. Den er mit leichter Hand auch einfach nur schweben und beben lässt, eine Tönung der Luft, die Ulher mit helleren Nuancen übertönt oder verwischt. Jetzt gehen nuckelige Laute mit dem Handwerker von der Baustelle gegenüber fremd, aber wie soll ich, ohne Kopfhörer aufzusetzen, diese intime Welt vor der Welt da draußen, der Kreissäge, den Omnibussen, abschotten? Cancoin krabbelt pizzicato, Ulher spitzt die Lippen für weitere Petitessen. Aber täuscht euch nicht, die großen Tiere sterben noch schneller aus als die kleinen.

Rigo Dittmann, BA 104 rbd, badalchemy.de

The Whole Note

Stripped down even further in concept and execution is the duo of French bassist Benoit Cancoin and German trumpeter Birgit Ulher, who uses a radio, speakers and objects to further splinter her brass sound during Electric Green (Blumlein edition blumlein.net). Interestingly enough, despite the obvious differences between their instruments there are points at which the bassist’s arco string sweeps and the trumpeter’s sounding of wide projected textures make differentiation nearly impossible. Most of the time though, Cancoin propels his low-pitched stops and rubs to create an ongoing continuum, while Ulher manipulates her horn and add-ons to source unique vibrations. One second she can output fire-drill-like elevated pitches, while on the next inflate balloon-like blows from deep inside her horn or latterly produce gentle flute-like tones. In fact, the extended Seladon is one of the date’s most low-key tracks with brief sniffs and watery gurgles from the trumpet’s innards brushing up against the bassist’s string stretching and wood banging until her aviary bleats and his col legno string slaps move their strategies closer. Establishing individual real estate they can be discordant, as on Aureolin, contrasting jet-plane-like brass propulsion and powerful purported string shredding from the bassist. But overall the aim is to stretch expected timbres in the course of affiliation. By the brief, final Signal Blue, they establish an unshakable rapport so that the trumpeter’s note burbling and mouthpiece French kisses snugly align beside the closest Cancoin comes to pumping out a swing beat on the date.

Ken Waxman, The Whole Note, March 2020, thewholenote.com, www.jazzword.com

His Voice

Na CD Electric Green je jí partnerem francouzský kontrabasista Benoit Cancoin. Vše se tu točí okolo nejrůznějších odstínů od světle žluté až po modrozelenou. V počáteční Naples Yellow jako by se teprve míchala výchozí světlounká barva ve vířivě virblové nádobě a teprve v zahušťujícím se konci začal štětec vrzat o okraje. To předznamenává zneklidňujícně nervní Aureolin se zlatavým nádechem a kovovým zvukem. Závěrečné hluboké tahy basy pak opět uvádí k přechodu k příjemně jemně krémové i heraldicky vznešené Tenné – tedy oranžové až hnědé. Karmesin je temnější červená s vnitřní znepokokojivostí, energizující ale i vzdušná a plná dozvuků. Seladon není v tomto případě přehnaně uhlazený švihák, ale odkaz na orientální kameninu s živcovitou polevou zelenavých nebo namodralých odstínů. Tahle skladba je plná zvláštních mikrostruktur, které jakoby skrývaly tajemství paměti. V titulní komprovizaci dominuje zprvu táhlá basa s elektrizujícím naléhavým i rezignovaným úpěním trubky, později se přidá podkres v podobě drnčivých drobnorytmů a trubka začíná klopobublat s nádechy šepotu i skřepotu. Závěrečná Signal Blue je se svými brnky a frky oproti předchozím mnohdy abstraktněji laděným kusům zvukově konkrétnější. Vskutku dobře temperované album.

Petr Slabý, His Voice